Čapek Karel

Karel Čapek

(9. ledna 1890 Malé Svatoňovice – 25. prosince 1938 Praha)

Životopis: Karel Čapek byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a fotograf.

Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině lékaře Antonína Čapka. Matka sbírala slovesný folklor.[1] S rodiči se brzy přestěhoval do Úpice kde byl v místním kostele 13. ledna 1890 pokřtěn. V Úpici také absolvoval základní školu Na Blahovce, která byla později, po Karlově smrti, přejmenována na Základní školu bratří Čapků. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel (po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku) přestoupit na gymnázium v Brně. Roku 1915 ukončil studium na Filosofické fakultě UK v Praze a získal doktorát. V letech 1910 – 11 byl Karel Čapek na studijním pobytu v Paříži a v Berlíně.

Pro svou nemoc nebyl odveden do armády a nemusel bojovat v první světové válce, přesto byl touto válkou velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině (v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku Chyše), brzy však přešel k novinařině. Jako vychovatel údajně působil pouze tři měsíce. Působil jako redaktor v několika časopisech: Národních listech (1917–1921), Nebojsa (1918–1920), Lidových novinách (od r. 1921). Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce a proti politickému (protimasarykovskému) směřování listu.

V letech 1921–1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925–1933 byl prvním předsedou Československého PEN klubu.

26. srpna 1935 se na vinohradské radnici oženil s herečkou a dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou.

Mnichovská dohoda a po ní následující kapitulace znamenaly pro Karla Čapka zhroucení jeho dosavadního světa a osobní tragédii.

Po vzpamatování se z prvotního šoku se snažil o ospravedlnění vládních a prezidentových kroků v situaci, která dle Čapka nenabízela jiná ospravedlnitelná řešení. Jako nemístné viděl v tehdejší situaci hledání viníků. Snažil se svou činností zabránit rozdělení národa a usiloval o jeho jednotu. Po abdikaci prezidenta Beneše se však stal jediným viditelným symbolem první republiky a často plnil roli „obětního beránka“. Součástí této kampaně se tak stávaly nejen četné urážlivé anonymní dopisy a telefonáty, ale i vytloukání oken Čapkova domu apod. V reakci na útoky na svou osobu zveřejnil úvahu Jak to bylo otištěnou 26. listopadu 1938 v Lidových novinách, kde se pokusil vysvětlit své aktivity v roce 1938.

Poslední tři roky svého života prožil ve Strži u Staré Huti (nedaleko Dobříše). Dnes je zde jeho památník. Zemřel na plicní edém několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem. Byl pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze.